Hovoříme-li o pravé kráse

Už od dětství byla pro mě otázka krásy důležitá. Ještě jako docela malá holčička jsem tíhla ke všemu, co bylo krásné. Se zatajeným dechem jsem vydržela stát u zimních jeřabin nebo si prohlížela růžovo-fialové trsy plicníku a pozorovala včelky, jak na něm sbírají pyl. Milovala jsem bílou krajkovou dózu na stole v obývacím pokoji, která byla ručně pletená a dovedně škrobená, aby držela tvar. Všechno to rezonovalo s vnitřní Radostí vycházející z Duše skrze Hluboké pocity. Pozorování z pozice Lásky. V dětství neexistovalo žádné vymezené a zaškatulkované vnímání okolního světa, kdy hlavním měřítkem všeho je vypočítavé JÁ. Vnímání vnějšího šlo skrze vnitřní a bylo jeho odrazem.

Když jsem dopsala tento odstavec, uslyšela jsme myšlenku od vědomí: „Duchovně rozvinutý člověk nemá žádnou minulost, ona není důležitá. Hlavní je být tady a teď.“ Rozhodla jsem se s vědomím nesouhlasit a neuvěřit jeho dalšímu trojrozměrnému obrazu, obrazu „duchovního člověka“. Zkušenost z minulosti je moje škola. Jestliže jsem dříve nečinila závěry, neboť jsem se ještě nerozhodla pracovat na sobě, neznamená to, že pro mě, jakožto Osobnost, nebudou užitečné nyní. Zejména proto, že to byla první praktická zkušenost života hlubokými pocity vycházejícími z Duchovního světa. Zkušenost toho, jak je to snadné a přirozené. Zatímco vědomí neustále tvrdí, že je složité toho dosáhnout. Že je to cesta vyvolených a zabere spoustu času.

Vrátím-li se do dětství, součástí mého světa krásy byli i blízcí lidé: pečující máma, chápající táta, laskavá sestra. Milí a otevření sousedé, přátelé rodičů.

Určité vnitřní změny nastaly ve věku 5-6 let. Tehdy jsem začala častěji dávat pozornost úsudku dospělých hodnotících okolní věci a lidi. Začalo být pro mě zajímavé jim porozumět. Jakmile jsem přenesla důraz z hlubokých pocitů na vnější, zapomněla jsem na duchovní krásu. A začala ji hledat pouze ve svém okolí, ve vnějším. Oddělila jsem se od Duchovního světa iluzorními obrázky a scénkami, které neodbytně nabízelo vědomí. Materiální svět mě přitahoval. Život v něm byl doprovázen emocemi. Byly jako zářivé záblesky. Nyní už chápu, že jsem se sama odvrátila a udělala volbu. První se objevila touha zalíbit se druhým. Zatoužila jsem se stát důležitou pro své okolí (i když šlo jen o mateřskou školku, potom školu, univerzitu, zájmové skupiny, práci, obchod, rodinný a společenský život). Vždy jsem usilovala o to, aby na mě reagovali kladně, aby mě chválili a milovali.

 

 2_7

 

Vrátím-li se do raného dětství, vzpomínám si, že jsem často slyšela, jak dospělí hodnotí jeden druhého. Srovnávali se podle vnějších charakteristik, podle toho, co kdo vlastnil. Například: „Tato žena je elegantní“. „Viděla jsi, jaké mají auto (boty, sukně atd.)?“ „Teta Nina si koupila nový nábytek.“ Skrze vědomí jsem učinila závěry, že je důležité se odlišovat něčím materiálním, vlastnit nějakou věc, aby si tě všimli.

Pohlcená napodobováním, kopírováním a potom i praktickým aplikováním těchto šablon živočišného principu jsem postupně zapomněla na pocitové vnímání krásy Duchovního světa. Pocit nahradily obrazy. Do mého života se vměstnalo zcela jiné vnímání krásy – krásy skrze vědomí. Především prostřednictvím srovnávání jedné materie s druhou. To jest, objevila se šablona hodnotil krásu lidí či okolních předmětů z pozice živočišného principu. Odpovídat vnějším obrazům vnucených reklamou. Realizovat přání, která v hlavě diktuje vědomí. Postupem času se ve mně tato šablona nadobro zakořenila. Otázka krásy zůstala stejně důležitá jako v raném dětství. Ovšem teď měla úplně jiný vektor. Vždyť jsou to dvě zcela odlišná chápání. Vnější, okázalá krása. A pravá, duchovní krása.

Přehodnotím-li tuto zkušenosti nyní, je jasné, že touha po kráse byla vždy. Tato touha mé Duše jít domů, touha po kráse Božího světa. Osobnost to cítí a tíhne k tomu. Tuto snahu však vědomí dovedně využilo ve svůj prospěch. Důležitým pochopením bylo, že k této záměně došlo na základě mé volby.

Zpočátku jsem prostě vnímala vše krásné srdcem a pocity. Odráželo se to ve vidění krásy ve všem: v předmětech, v lidech, v přírodě. Proudilo to zevnitř a projevovalo se v otevřenosti ke všem lidem v okolí. Chyběl důraz na detaily kvůli nekonečnému srovnávání jedné materie s druhou.

 

 3_8

 

Během dospívání došlo k záměně pochopení. Krása se stala majetkem, nástrojem, z jehož pomocí lze ovlivňovat lidi. Objevily se hodnotící názory na krásu druhých. A přání být krásnou v očích mého okolí. Líbit se jim. Což znamená – ovládat je. Vždyť ve společnosti je silně rozšířená šablona sympatizovat právě s těmi lidmi, jejichž vnější obraz se líbí vědomí. Dávat důležitost vnějšímu (styl, postava, oděv, luxusní předměty) a ne vnitřní podstatě člověka. Vytvářet idoly a současně být sám pro někoho idolem. Poslouchat slova těchto lidí, vyvolených tvým vědomím, jejich názor. To je populární.

Později, ve věku 12-13 let, mě taková přání natolik ovládla, že se stala důvodem častých negativních emocí: pochybnost, nedůvěra v sebe sama, skrytá závist a někdy žárlivost. Výsledkem bylo utrpení, prožívání, nespokojenost, podceňování a vnitřní zármutek.

Dnes, po mnoha letech, a teprve poté, co jsem se seznámila se Znalostmi z knih Anastasie Novych a s pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem, jsem nakonec rozpoznala, co je to pravá krása.

 

 4_5

 

Přišlo uvědomění, že existuje pouze jediná pravá duchovní krása, která vychází z hlubokých pocitů. A jsou i její četné zkreslené kopie, povrchnosti a padělky prchavě se projevující v materiálním světě, inspirované módou a názory druhých lidí. Otázkou je, co si vybíráš ty, jak vnímáš sebe a okolní svět a o co usiluješ.

Celý svůj vědomý život jsem obvykle (podle systémem vnucené šablony) vnímala krásu skrze prizma svého živočišného principu. Toto vnímání v sobě zahrnuje následující charakteristiky:

  1. Vnímání objektu (nebo člověka) skrze hodnocení a detaily.
  2. Přidělení objektu materiální charakteristiky na základě hodnocení vědomím. Například: působivý, elegantní, brutální, luxusní, drahý (nejen z hlediska toho, zda si jej mohu dovolit koupit, ale také z hlediska toho, zda zvýší mou důležitost a status).
  3. Je ještě jedna charakteristika hodnocení objektů, která je pro vědomí důležitá, avšak velmi hluboko ukrytá v jeho tajných přáních. Pro ženy je důležitá taková charakteristika věci, která zesílí a přidá na její sexualitě (vědomí obvykle říká „ženskosti“). To jest., nakolik mi tento předmět zvyšuje (nebo zesiluje) sex-appeal. Týká se to zejména oděvů, šperků a make-upu. Velmi často se to však neříká nahlas. Je však neustále přítomna ve formě skryté touhy manipulovat s druhými lidmi. Živočišný princip vždy kalkuluje s tím, zda budu v těchto šatech vypadat sexy. Nejčastěji se tato skrytá touha kamufluje frází: „Sluší mi to“.

Podobných charakteristik vnímání krásy, vnucených vědomím, je mnohem více. Když jsem tuto šablonu začala rozebírat, zjistil jsem, že živočišný princip tento nástroj aktivně využívá k ovládání Osobnosti. Chci vám nabídnout, drazí přátelé, abyste pozorovali, jak tyto šablony fungují ve vás a podělili se o své zkušenosti v komentářích.

Ponoříme-li se do studia pojetí krásy na úrovni společnosti, je zajímavé, že standardy vnější krásy jsou v každé době jiné. Říkají, že se móda mění. Ve skutečnosti se však uměle mění obrazy kvůli napodobování skrze reklamu, což vyvolává nové touhy vlastnit. A každý národ a doba má své vlastní představy o kráse. 

 

„Ideály krásy těla v lidské společnosti jsou relativní, jsou podmíněny reklamou jedněch lidí a napodobováním druhých. U různých národů jsou přitom představy o kráse těla různé: někdo považuje za krásné prodlužovat krk kruhy už od dětství, někdo zase, když má vzhled teenagera."

Z knihy „AllatRa"

 

Znamená to, že když je člověk spojen s vědomím, jinými slovy, funguje na vlně živočišného principu, pak vše, co vkládá do představy krásy, jsou pouze skryté touhy jeho vědomí pro realizaci šablon významnosti, nadřazenosti, povýšenosti nad někým, manipulace s druhými lidmi a ovlivňování jejich volby. To už je magie (materializace tužeb), obdržení takového výsledku, jež je pro živočišný princip, který je částí systému, nezbytný. To znamená, že představa krásy prochází filtrem ega a pýchy, transformuje se v procesu a vychází zcela překroucená.

 

5_5 

 

Když jsem se ponořila do studia této šablony, našla jsem v mém životě mnoho ukázkových příkladů. Jedním z nich jsou vzájemné vztahy s mužem. Když jsme se začali scházet s mým budoucím manželem, na každou schůzku jsem přišla „v plné parádě“. Oblečení, make-up a já – laskavost sama. A jak taky jinak? Vždyť živočišná podstata ve mně chtěla na sebe přitáhnout pozornost, vypadat neodolatelně, stát se vyvolenou. Srovnám-li to s chováním zvířat ve smečce (těch samých primátů), pak se jednalo o realizaci vytýčeného cíle – získat samce.

První roky společného života jsem byla vždy pečlivě upravená a milá, poslouchala názory mého manžela a nikdy neznevažovala jeho důležitost (to se kardinálně měnilo, když mé vědomí podrobně studovalo to jeho). Dávala jsem pozor, jak vypadám, krásně se oblékala a krásně s ním mluvila. Porovnám-li to s chováním již zmíněných primátů, posilovala jsem své pozice a osahávala si (podvědomě), kde jsou hranice materiálního komfortu, který muž, jakožto dobyvatel, může poskytnout.

Za pár let se vše změnilo. Doma jsem začala chodit v pohodlném oblečení a v přirozeném stavu. Konkrétně v teplákové soupravě a bez make-upu. Pro opici ve mně už nebylo důležité být krásnou. Vždyť už zaujala stanovenou pozici ve smečce. Jestli jsi v pozici živočišného principu, potom je pro tebe krása pouhým nástrojem. Není nedílnou součástí tvého vnitřního světa. Uměle se vytváří a udržuje pouze ve vnějším.

Nicméně, do práce nebo na setkání s přáteli jsem se stále připravovala minimálně hodinu. Pokaždé byla snaha vypadat velkolepě. Triviální, skrytá touha zapůsobit na druhé a pochlubit se tím, co mám.

 

Citát z knihy A. Novych „Sensei ze Šambaly II":

„Lidé chtějí vypadat důstojně nikoli před Bohem, nikoli před vlastním Svědomím, ale před druhými lidmi."

 

Nyní chápu, že jsem realizovala plány systému vyvolat u druhých závist a nenávist, a také rozprostřít ještě větší pavučinu materiálního bahna, jedovatého přání vlastnit. Tímto způsobem systém působí skrze všechny své otroky.

Jako zářný příklad může sloužit všem dobře známá situace s věcmi. Například, nemáte auto. A přítel si koupil nové. Řekněme malou „Hondu“. Po zhodnocení vědomím přichází myšlenky, jak je ta „Honda“ krásná. A v tutéž chvíli se objeví touha vlastnit. Stanovili jste si cíl, tvrdě pracujete a snažíte si koupit totéž auto. Po určité době se stáváte šťastným majitelem nového vozu. Radujete se vědomím z toho, jak je krásný. Přesně do té doby, dokud si přítel nekoupil „Mercedes“. Po předváděcí jízdě v „Mercedesu“ se váš názor na krásu „Hondy“ dramaticky mění. Tato situace je krásně popsána v knize „Sensei ze Šambaly III.“ od Anastasie Novych, kdy po návštěvě Ahrimanovy jachty začali mnozí kluci přehodnocovat život a podmínky stanového tábora, ve kterém byli doposud absolutně šťastní. Po tomto srovnávacím hodnocení od vědomí se vnímání jejich vlastní reality změnilo. Objevila se nespokojenost, touha mít víc.  

Když jsem se střetla s čistými Znalostmi, s knihou „AllatRa“, a začala dělat meditace a duchovní praktiky, tak jsem pocitem pochopila, že krása je nedílnou součástí Duchovního světa. Praktická zkušenost kontaktu s Duchovním světem vrací člověka k pramenům, k těm nádherným pocitům Lásky, Radosti, čistoty, lehkosti a jednoty, které vychází z Duše. Pomohlo mi to si vzpomenout, co je to pravá krása. Pouze duchovní krása je skutečná. Rodí se z Lásky. Ona je Láskou člověka k Bohu.

 

 „Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše. Když člověk opravdu miluje, nevidí povrchní krásu, tím myslím, rozumovou a fyzickou krásu jiného člověka, jeho talenty, schopnosti, ale vnitřní krásu jeho Duchovní podstaty. V tomto případě začíná člověka vidět z úplně jiného úhlu pohledu.“

Z knihy „AllatRa

 

Je zajímavé, že hovoříme-li o Duchovním, o Pravém, tak se termínu „krása“ ve smyslu, jak jej obvykle používáme v ruštině, s těmito výrazy neslučuje. Tato otázka vzbudila mou zvědavost. Po nějakém čase stráveném hledáním významu slova „krása“ v různých výkladových slovnících ruského jazyka jsem narazila na následující: „Krása je jednou z univerzálních forem bytí materiálního světa v lidském vědomí odhalující estetický význam jevů, jejich vnější a (nebo) vnitřní kvality, které vyvolávají radost, potěšení a morální uspokojení.“

Systém je opravdu humorný. Nyní bylo jasné, proč na pocitové úrovni, hovoříme-li o Duchovním, o Vnitřním, vzniká nesoulad. Chci slovo „krása“ nahradit něčím jiným, nějakým způsobem rozšířit jeho obvyklý význam. Ovšem zvolit něco adekvátního je velmi složité. Vnitřní duchovní krásu je snadné pocítit, jakmile jsi sám v Lásce k Duchovnímu světu, jakmile jsi Živý. Tehdy se všechno mění, cítíš Radost. Všimla jsem si, že se činy v trojrozměrnosti také mění. Jsou naplněny jiným smyslem. Začínáš konat a tvořit ne kvůli chvály druhých lidí, ne kvůli manipulace s někým, ne kvůli uspokojení vlastního ega, aby ses někomu zalíbil. Ale z čistého srdce. Vzniká touha Lásku dávat, a ne získávat výhody a chválu.

 

Ale všimni si, že, nehledě na některé fyziologické odlišnosti, nezávisle na příslušnosti k té či oné rase, lidé posuzují sebe a ostatní, známé a neznámé podle stupně lidskosti, u všech národů existuje pojem Dobra a Zla. Toto hodnocení se odehrává na bitevním poli lidského vědomí, na základě jeho volby mezi Duchovní a Materiální podstatou. A hlavním pro lidi není to, jak vypadá tělo známého, ale jaký je samotný člověk podle svých vnitřních kvalit, jaká je jeho „duševní krása“.

Z knihy „AllatRa

 

Tady se mi vybavil ještě jeden příklad. Po přečtení knih Anastasia Novych jsme v únoru tohoto roku letěli s přáteli do Kyjeva na týden zasvěcený památce svatého Agapita Pečerského. Na webové stránce MSH „ALLATRA“ jsme našli adresu koordinačního centra a rozhodli se jej navštívit, abychom se se všemi seznámili. Tento výlet byl pro mě opravdovým duchovním darem. Při setkání s lidmi z různých částí světa jsem pocítila skutečnou duchovní jednotu, rodinu. Beze slov, bez podrobné analýzy, bez hodnocení od vědomí. S otevřeným srdcem. Všechny nás sjednotila „AllatRa“, Láska k Bohu, touha po Duchovním světě. Bylo to překrásné a inspirující. Tak moc jsem zatoužila dělit se tímto duševním teplem s ostatními lidmi. Vždyť ono je v každém z nás. Prostě jsme na něj zapomněli. Zapomněli jsme, kdo jsme my skuteční, a kde je náš Domov. Vždyť jedině Doma, v Duchovním Světě, je pravá Láska, Radost a Krása.

Nedávno vyšel film: „Jediné zrno. Část první. Volba.“ Právě po jeho zhlédnutí přišla inspirace napsat tento článek. Film mi poskytl hodně osobního uvědomění. Je to skutečný svátek pro Osobnost každého člověka. 

Vypozorovala jsem, že cítím duchovní krásu všech lidí, kteří v něm vystupují. Protože nemluvili vědomím, ale jako Osobnosti. Mluvilo jejich Pravé Já. Z obrazovky proudí Světlo a Dobro. Během sledování se u mě neobjevilo oddělené vnímání každého účastníka filmu. Nedošlo k žádná obvyklé analýze jejich podoby, nebo hodnocení detailů jejich vnějšího vzhledu od vědomí. Jednoduše byla cítit duchovní přízeň každé Osobnosti. Tento film mi připomněl, že Světlo a duchovní krása je již uvnitř mně, uvnitř každého člověka. Abychom se k ní vrátili, nepotřebujeme hledat opory v tom vnějším, něčí souhlas, snažit se něco ukázat nebo dokázat ostatním.

V knize „AllatRa“ je velmi dobře popsáno, čím je to nebezpečné, a k čemu to nakonec vede. 

 

"Lidé chtějí vypadat důstojně nikoli před Bohem, nikoli před vlastním Svědomím, ale před druhými lidmi. Kořenem všeho zla jsou lidské touhy. Vždyť člověk si cení jen toho, v čem chce vidět hodnotu. A to, v čem hodnotu vidět nechce, to pro něj nemá vůbec žádný význam. Závist, nenávist, zatrpklost nerostou z vnějšího podnětu, ale z vnitřní samolibosti."

 

6_5 

 

Skutečně, právě já, jakožto Osobnost, dělám volbu mezi přáními svého Živočišného Principu, jeho snahou udělat dojem na vědomí druhých lidí, jeho strachy neznelíbit se někomu, nebo se těchto her zříkám a vracím se k Prameni, ke své Duši. Naplňuji Život Pravou duchovní krásou, Radostí a Boží Láskou. 

 

Celé stvoření vytváří

Svojí mocnou rukou.

Dovedný Mistr koláží

S pestrou barev paletou.

Příroda odstínů jasných,

A stužka modré řeky.

Kytice květů lučních,

A vysokých hor doteky.

Ale víc Jej trápí

Neviditelný let duše v beztíži

V nebojácném pohledu mladého i starého,

A Toho, kdo jde k Bohu a k Němu se blíží.

 

  Z knihy Anastasie Novych „Sensei ze Šambaly IV“ 

 

 

 

 

 

Autor: Alina F.

Zdroj: https://allatravesti.com/esli_my_govorim_ob_istinnoy_krasote